Geografické rasy, zvané též plemena včely medonosné obývaly původně vyhraněné areály. Teprve s rozvojem včelařství docházelo stále více k přesunům včelstev a včelích matek a tím i k hybridizaci původně oddělených plemen. Na většině evropského území je dnes chována populace více nebo méně smíšená. Vzhledem k nenahraditelné hodnotě původních plemen jako genových zdrojů je snaha o jejich důkladný popis a ochranu.

Včela tmavá (Apis mellifica mellifica) dříve také zvaná středoevropská, lesní, německá, domácí česká

Rozšíření: (Původní oblast výskytu zahrnuje celou západní a střední Evropu, severní části území bývalého Sovětského svazu přes Sibiř až k Tichému oceánu. Na africkém kontinentě se vyskytuje v Tunisu. V západní Evropě je v současné době silně pokřížena včelou italskou a včelou kraňskou.

Exteriér:Je to relativně velká včela s kratšími končetinami. Chitinové části těla jsou tmavé až leskle černé s častými barevnými odchylkami, např. světle zbarvené okraje prvního zadečkového článku dělnic a barevné ostrůvky na prvním zadečkovém článku trubců. Ochlupení je dlouhé a řídké. Barva ochlupení trubců je hnědá až černá. Ochlupené pásky zadečkových článků jsou úzké až velmi úzké. Sosák je nejkratší ze všech námi uváděných plemen, a to 5,8 až 6,2 mm. Loketní index dělnic činí 1,5 až 1,9, loketní index trubců 1,0 až 1,5.

Vlastnosti:Udržuje středně silná včelstva. Má pomalý jarní rozvoj, v létě však dlouho ploduje. Některé kmeny jsou silně rojivé. Je to nejvhodnější včela pro využití vřesové snůšky, tj. pozdní snůšky s přístupným nektarem. Dobře přezimuje i v drsných podmínkách. Je bodavější než ostatní plemena a je neklidná při manipulaci s plásty.

Včela italská (Apis mellifica ligustica), nazývaná také včela vlašská

Rozšíření: Svým původem je to včela poloostrova Apeninského, kde se nyní již v čisté podobě téměř nevyskytuje. Dnes je velice rozšířena v Americe, Austrálii a na Novém Zélandu. Pronikla rovněž do západní Evropy a Skandinávie, kde jsou současné chovy založeny na matkách dovezených většinou z USA.

Exteriér: Je o něco menší než včela tmavá, velikostí se shoduje s kraňkou i kavkazankou. Má jeden až tři zadečkové články žlutě zbarvené. Vyskytují se však i formy s celým žlutým zadečkem. Exteriérové hodnoty loketního indexu se shodují s včelou kraňskou (viz dále).

Vlastnosti: Na jaře se rozvijí středně rychle, v létě a na podzim udržuje silná včelstva. Často ploduje celou zimu. Má větší zimní spotřebu a hůře snáší dlouhé a studené zimy. Je mima a klidná při manipulaci. Má sklon k loupeži. Uvádí se menší smysl pro orientaci a větší zalétávání.

Včela kavkazská (Apis mellifica caucasica)

Rozšíření: Původně žila v hornaté části Gruzie a v evropské části Kavkazu. Druhotně se rozšířila v Americe a v Austrálii. V současné době se plánovitě rozmnožuje v Gruzii a dalších oblastech bývalého Sovětského svazu.

Exteriér: Podobá se včele kraňské, častěji se však u ni vyskytují žluté skvrny na zadečku a světlejší nohy. Má velmi dlouhý sosák (6,6 až 7,2 mm).

Vlastnosti: Má rychlý jarní rozvoj, je klidná při manipulaci a velmi mírná. Silně tmelí. Velmi dobře využívá snůšku z jetele lučního, nedovede však zužitkovat medovicovou snůšku. Rychle se přeorientuje z jednoho zdroje nektaru na druhý, což se projevuje nižší opylovací činností na některých plodinách, např. na vojtěšce. Má sklon k loupeži.

Včela kraňská (Apis mellifica carnica) také kraňka, karnika, včela norická

Rozšíření: Svůj původ odvozuje z Gorenska, hornaté severozápadní části Slovinska (Kraňsko). Dále zaujímá jihovýchodní Alpy, severní Balkán, údolí Dunaje, na severovýchod sahá až do Karpat. V současné době pronikla do střední i západní Evropy, rozchovává se i v Americe a v Austrálii.

Exteriér: Středně velká včela s dlouhými končetinami. Chitin je tmavý s častými výskyty kožovitě zbarvených okrajů nebo celého prvního zadečkového článku. Ochlupení je husté a krátké. Ochlupení trubců je šedé až hnědošedé. Ochlupené proužky tergitů zadečku jsou široké až velmi široké. Délka sosáku činí 6,4 až 6,8 mm. Loketní index dělnic je 2,3 až 3,0, trubců 1,8 až 2,3.

Vlastnosti: Rychlý až velmi rychlý jarní rozvoj, který končí u některých kmenů již v plném létě. Přezimuje velmi hospodárně. Zvýšená rojivost je známa jen u méně prošlechtěných kmenů. Má dobrý sběrací a orientační smysl, silnou energii letu, využívá dobře jak snůšku nektarovou, tak i medovicovou. Dobře opyluje i využívá snůšku z jetele lučního. Je velmi mírná a klidná při manipulaci s plásty. Je značně odolná vůči bakteriálním nákazám plodu. Málo tmeli. Má vynikající přizpůsobivost. Prof. Ruttner rozlišil u současné kraňské včely čtyři ekologické typy, a to typ alpský, karpatský, benátský a makedonský. Pro podmínky střední Evropy jsou vhodné však pouze typy alpský a karpatský. Z alpského typu z území dnešního Rakouska pocházejí nejznámější a nejrozšířenější kmeny „Sklenar“ z Mistelbachu, „Troiseck“ ze Štýrska a „Peschetz“ z Korutan. Včela kraňská je nejvhodnějším plemenem pro území celého našeho státu. Vzhledem k tomu, že původní areál jejího rozšířeni je ohrožen bastardizací jinými populacemi, je včela medonosná kraňská na území České republiky zařazena mezi genové zdroje.

Včela buckfastská

Při výběru odpovídajících pohlavních jedinců určených pro chov se můžeme pohybovat v rámci jedné rasy, nebo se můžeme alespoň pokusit o křížení mezi rasami. Můžeme mít úspěch, ale můžeme se dočkat i nezdaru. Bratr Adam Kebrle (1969) na svých četných cestách nejen dokonale poznal a popsal vynikajícím způsobem mnoho plemen včel, ale dlouholetým zkoušením různých křížení se pokusil dopracovat k výkonné včele. Výsledkem jeho snahy byla buckfastská včela. Byla pojmenována podle opatství v Devonském hrabství v jižní Anglii, kde bratr Adam žil a včelařil. Toto „umělé plemeno“, jak je sám bratr Adam nazval, získal během 50 let křížením britské tmavé včely se včelou italskou. Jedná se o velmi ochotně plodující včelu, která na rozdíl od kraňky nemá na jaře tak rychlý start, ale ploduje až do srpna/září i v oblastech s jedlovou snůškou. Včely jsou nerojivé, velmi mírné a nerozbíhavé. Jsou rovněž velmi odolné vůči nosemě a akarinóze (roztočík včelí). Pro sklon k plodování potřebují velmi velký prostor. Včelstva s 30 až 40 plně obsazenými rámky nejsou nijakou zvláštností. Nesmíme přehlédnout jejich slídivost, a tím i jejich náchylnost k loupežení. Mají sklon k zalétávání; proto je lepší volné rozestaveni úlů než chov ve včelíně.